Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aťásek se narodil jako čtvrté štěňátko. Když ho máma Alička očistila, tak se mi na chvíli jako chovatelce zastavilo srdce. Už na první pohled šlo vidět, že má pravděpodobně nestandartní bílé znaky na nohách. Geny po mamince se holt podědily ještě ve větší míře. Byla jsem tak trochu nešťastná, že tohoto strakatého drobečka asi nikomu neudám, ale spletla jsem se. Nakonec o něj byl největší zájem. Všichni ale měli smůlu, protože si Aťáska téměř hned zarezervovala kamarádka Vlasta, kterou nadchlo to že je Atilla vyjímečný. Psa chtěla jen tak na zahradu a bylo jí to jedno, že bude nechovný.
Z Atilly se ale začal klubat strašně chytrý a hbitý rošťák, který vypadal, že by mu nějaký ten výcvik dělal i radost. Ve třech týdnech jsem ho načapala jaksi šplhá po ohrádce směrem ven. K překonání ohrádky mu už moc nechybělo. Vždycky vymyslel jak se dostat ke všemu zakázanému a když byl načapán tak se škodolibým úsměvem, který zdědil po své mamince, prchal po celém bytě a děsněse přitom bavil. Byl to takový věčný a neúnavný optimista.
Však taky nové paničce dal pěkně zabrat. Ze psa na zahrádku se poměrně rychle stal pes na výcvik. A proto, že to je temperament, tak přispěl i k výraznému zeštíhlení paničky a zvýšení jejích sportovních výkonů. No jinak to ani být nemohlo, neboť Atilla znamená Bič Boží.
Ale myslím, že se k sobě s paničkou skvěle hodí a hlavně se mají rádi.